Nesmí však stagnovat, ale stále se posouvat kupředu.
Víte, kdy rodič použije nejčastěji tuto větu: „Každé dítě má své tempo!“
Většinou ve chvíli, kdy již cítí, že jeho dítě pomalu začíná zaostávat, nebo když nedokáže druhému na plnou pusu říct, že něco není v pořádku.
Je to totiž automatická obrana sebe sama. Protože jen málokdo si ihned dokáže připustit, že zrovna jeho dítě začíná být v některé z oblastí vývoje pozadu, nebo se jednoduše nechce pouštět do konfliktu s druhou osobou.
Pokud to však dokážete, tak máte vyhráno!
Protože čím dříve odložíte růžové brýle, tím dříve přijdete na to, co můžete udělat pro to, aby Vaše dítě nestrádalo.
Také se tím můžete naučit být nejen k sobě, ale i k druhým upřímní, otevření a můžete tím včas upozornit na vznikající opoždění či problém.
Z hlediska vývoje řeči je bohužel jen málo dětí, které dokáží splnit pomyslné kvóty (tabulkové počty slov pro určitý věk).
Ono to tedy není úplně nutné, ale bylo by to samozřejmě dobře.
Mnohem důležitější je, aby se dítě posouvalo stále kupředu. Nemělo by ustrnout na místě.
Je žádoucí, aby přidávalo slova do své aktivní slovní zásoby, rozumělo nejdříve jednoduchým pojmům a postupně i složitým prosbám či spojením. Mělo by zvládnout vykonat jednoduché činnosti pouze se slovním doprovodem bez zapojení gest atd.
Jestliže nám dítě v řeči začne stagnovat a my tuto skutečnost pozorujeme více jak měsíc, je zapotřebí začít pátrat po příčině, a to v jakémkoliv věku.
Stagnace by tedy měla být pomyslným startem vlastního hodnocení a hlubšího pozorování dítěte a sebe sama.
Měla by pro nás být vždy prvním varovným signálem, ať už se jedná o rozvoj jakékoliv oblasti vývoje dítěte.
Je pro nás vlastně takovým prvním upozorněním na to, že něco neprobíhá, jak by mělo.
