Slyšíte to pořád a na všechno? Povídáte si společně a jako zpětnou vazbu nejčastěji slyšíte jedno a to stejné, třeba táta?
Pokud tomu tak je, tak se bohužel nejedná o slovo jako takové, ale pouze o hru s mluvidly a dokonalé napodobení zvuku. Dítě žvatlá a napodobuje, což je moc dobře, ale zatím nemluví, i když to přesně jako slovo může znít.
Abychom mohli říct, že dítě říká například táta, musí tomu slovu nejdříve dobře rozumět a používat ho vždy ve správný čas. Když tátu uvidí, chce na něho zavolat, něco mu podat apod.
Ale pokud pojmenovává všechna zvířata, která chodí po čtyřech a mají ocas, stejným jménem, například baf (pes), tak už se jedná o první fázi vývoje řeči, ve které se seznamuje se slovy. Nyní má však pouze omezenou slovní zásobu a také malé rozlišovací schopnosti, proto se může stát, že všechna zvířata, která mají kožich, čtyři nohy a ocas, bude dítě nazývat stejně, třeba baf (pes). Tuto fázi označujeme jako hypergeneralizaci, která většinou přetrvává jen krátký čas a s narůstající slovní zásobou a zdokonalováním rozlišovacích schopností se brzy přehoupne do fáze druhé.
Ve chvíli, kdy si dítě slovo táta osvojí a začne ho správně aktivně používat, nastoupí druhá fáze, hyperdiferenciace, což znamená, že pod tímto označením vnímá pouze svého otce. Nechápe, že Natálka od sousedů má také tátu. Táta je přece jen jeden a to ten jeho! Takže pokud kdokoli zmíní slovo táta, dítě si pod tímto slovem zatím představí vždy jen toho svého tátu, i když by třeba mohla být řeč o tátovi od sousedové Natálky.
Dítě totiž zatím není schopno zpracovat, že pojem táta je všeobecný a může se používat pro více osob a také ještě nezná přivlastňovací zájmena jako můj, tvůj apod.
