Abychom si mohli povídat, potřebujeme posluchače a taky zpětné reakce. Je tedy nesmírně důležité nechat dítěti prostor k tomu, aby se mohlo vyjádřit a zareagovat. Aby také mělo pocit, že Vy toužíte slyšet, co Vám chce říct.
Občas se stává, že rodiče si v komunikaci takříkajíc vystačí sami. Všechno krásně komentují, pusa jim jen a jen jede, ale dítě nic. Žádná zpětná vazba. Mlčí a jen kouká. Proč?
Protože nedostává prostor k tomu, aby se mohlo vyjádřit. Rodiče totiž bývají netrpěliví a než aby vyčkali na odpověď, jednoduše si odpoví sami nebo opět přejdou bez odpovědi k monologu.
V dalším případě za dítě může mluvit také jeho sourozenec, který to samozřejmě myslí dobře a chce pomoct, ale nevědomky dělá pravý opak. Dítě, které se ostýchá mluvit nebo ještě nemluví, jednoduše dá přednost tomu, že za něho někdo odpoví. Nemusí se totiž namáhat a hlavně se nemusí bát, že by mu někdo neporozuměl.
Pokud se ptáte, jak dlouho bychom měli čekat na odpověď nebo reakci dítěte, tak ideální je si v hlavě pomalu napočítat do deseti. Nejen, že se tak i Vy naučíte trpělivosti, ale také dopřejete dítěti ideální čas na vyjádření.
Nesmíme si také zapomenout říct, že když už se dítě dostane k odpovědi a něco ze sebe vysouká, tak reakce z naší strany by neměla být například: „Co jsi říkal? Já ti stejně nerozumím. Přelož mi, co říkal.“
Zkuste se těmto větám vyvarovat a zkusit je nahradit třeba za: „Promiň, já tě neslyšela, zopakuješ mi to? Můžeš mi to říct ještě jednou?
Nebo jednoduše odpověď odkývejte a dejte najevo zájem. Pořád to bude lepší, než věta: „Já ti stejně nerozumím.“
Chceme totiž dítě k řeči motivovat, a ne ho hned poté zase demotivovat.
Nezapomínejme tedy, že počkat, než nám dítě odpoví, a to jakýmkoliv způsobem, ať už gestem, nesmyslným zvukem, slabikou nebo jedním slovem, je základem společné komunikace.
